THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Častým recenzentským klišé bývá přiřazování hudebního díla k některému z ročních období. Touto oblíbenou formulkou si s klidným svědomím vystačím i při popisu nového alba amerického solitéra Ernesta Greena, vystupujícího pod značkou WASHED OUT. Ten si ke svým letošním třicátinám nadělil velice pěkný hudební dárek, jehož ozvěny by měly rezonovat ještě dlouho po bohaté oslavě. Představitel žánru zvaného chillwave, pod jehož deštníkem se skrývá vše související s jemnější a zasněnou elektronickou hudbou, přikrmuje tuto hudební větev vydatnou porcí svěží a kalorické stravy.
Příjemné melodické motivy se vrývají pod kůži, aniž by si při tom musely pomáhat s razancí skalpelu.
Ono přirovnání k ročnímu období sedí dokonale právě na momentálně končící léto, kdy doznívají poslední teplé dny, než definitivně přenechají prostor pestrým barvám podzimu. Devět rozjímaných skladeb i navzdory opulentnímu zvuku historických sentetizátorů v zásadě neopouští teritoria křehké lo-fi hudby. I s takovýmto "handicapem" však album ohromí širokým rejstříkem pocitů a nálad. Řekněme různých odstínů zasněné nostalgie. Příjemné melodické motivy se vrývají pod kůži, aniž by si při tom musely pomáhat s razancí skalpelu. Přirozenost a nenucenost "Paracosm" je naprosto samozřejmá, jako že po létě příjde zase podzim.
Křehkost a hermetismus však neznamenají intelektuální povýšenost nad posluchače. Právě naopak, tato kolekce v každém svém momentě nastavuje vlídnou tvář a co nejsrdečněji zve do svého světa. V něm není příliš mnoho prostoru pro tvrdou realitu, ale nechat se po nějaký čas ukolébat slastnými zvuky tak trochu historicky znějících elektronických nástrojů, příjemného hlasu a veskrze moderních aranžmá není rozhodně špatný nápad.
8 / 10
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.